Moje věc

6. června 2012 v 18:31 | Katka |  Mé uvažování
Nemůžu se přestat "smát". Asi si hodně z Vás říká, o je na tom divného a proč vlastně tady píšu jenom samé plky. Jenomže tohle už vážně přesahuje všechny meze. Nikdy bych nevěřila, že mě někdo a už vůbec né mí rodiče budou obviňovat z toho, že nemám kluka. JO? Taky Vám to příjde absurdní? Mám takový pocit, že už vážně neví, co si na mně najít.
"A ty se divíš, že nemáš kluka? Vždyť ty...ty..(hledaje správná slova)..ty nejsi normální."
A co je pro Vás jako normální? To, že budu chodit ven s klukama a holkama a neustále celý život navazovat kontakty? Proboha lidi, já taková nejsem, nikdy nebudu a nechci být. Jsem ráda, za to co dělám a baví mě to. Rádá si ahraju na flétnu a to, že to kombinuju notnou dávkou hvězdné brány a divadla není pro mě nic divného. Ba naopak, já to miluju. Vyhovuju si, alespoň po psychické stránce...(s mouchama)
Proč se mi vůbec štvou do toho, do čeho jim vůbec nic není. Momentálně jsem spokojená, nic nepotřebuju. A divte se ani kluka! Tohle je pro mně teď vážně to poslední, o co se starat. A jim právě tohle může bý ukradené.
Úplně stejný příklad je to, jak se mě snaží narvat do tanečních. Nebudu Vám lhát, klidně bych šla. Ale není s kým a pokud si mí milý rodiče myslí, že budu před Tescem žebrat o tanec, tak to se šeredně mýlí. Přiznávám, že jsem se moc nesnažila a nejspíš jsem asi blbě vychovaná v duchu gentlemanství a držení dveří. Vím, že s takovou v naší společnosti asi dlouho nepřežiju, ale to už jsem prostě já...naivka :)
Kdo mě zná ví, že se strašně dlouho dokopávám se zeptat jediného kluka, kterého znám, ale kdo mě zná ještě líp, asi ví, že se mi tohle nikdy nepodaří. Možná až příjdu domů, tak si vyfackám za to, že jsem se na to zase vykašlala, ale zítra se k tomu stejně nedokopu.
To jsem já, už smířená, že to ke mně prostě patří. Teď je jen na Vás, abyste se s tím smířili VY....

Katka
 

Umělecké dílo

10. dubna 2012 v 18:13 | Katka |  Mé prodloužené já!
Nenávidím Velikonoce! No dobře no, tak zas tak horké to nebude, ale abych pravdu řekla, najdu víc záporů než těch kladů.
Letošní Velikonoce byly opravdy únavné, možná bych mohla říct že až velmi nudné.
U nás po ránu se všichni připravují na tu velkolepou slávu a už od rána se snaží, aby všechny postihlo to všeobecné veselí. Lidi, ale já ráno spím!!!
Možná právě proto, že moje mamka byla tak nadšená (vlastně z ničeho) jsem doopravdy nevěděla, co ze sebou. Neskutečně jsem se nudila. V televizi jsem našla tak akorát nějaké sbírky kuřete, ale přiznejme si všichni, stačí poslat SMS a dál tu jejich show už nemá smysl sledovat. Tak jsem si sedla a s výrazem naprostého zoufalství čekala na vlastní ortel, než zazvoní ten náš orchestriální zvonek.
Nebyl to dobrý nápad, mamka pobíhala po celém bytě a jakmile zmerčila, že jen tak zbůhdarma čumím do stropu, jala se příležitosti a doopravdy mě donutila k něčemu, čemu byste neuvěřili.
Postavila před mě mísu s sherry rajčatama a řekla "Nakrájej to." No dobře tak zatím nic neobvyklého. Začala jsem krájet v domnění, že mamka se spokojí s mým výtvorem. Přišla, podívala se na kupu nakrájené zeleniny a pravila (musím tomu článku přece dát nějakou úroveň) "Panebože, co to je?" A představte si, chtěla abych z jednobarevných červených rajčat dělala mozaiky! Prý, musí to být přeci umělecké dílo!
Já už sama v dosti zuboženém stavu myslela, že ....no když mám tyhle stavy ani nevím, co si myslím. Jen se směju vlastnímu "utrpení". Rajčata si nakonec stejně nakrájela sama :)
A koledníci? No řeknu to jasně a stručně! Ještě teďka smrdím jak Vánoční stromeček! Bylo to strašně ten odér miliónů vůní se zamnou táhl ještě dneska.
Možná jsem asi ráda, že už jsou Velikonoce za námi. I když u nás byli jenom příbuzní. Myslím, že už to není o tom " Udržet děvčata zdravé", už je to o tom dát jim za celý ten rok co proto.

Dobře ale. Jeden klad tyto Velikonoce měly. Byla jsem doma a znovu jsem se zbláznila do hvězdné brány. No klad...Za těch pět dní volna už se mnou nikdo nechce mluvit. Když otevřu pusu, raději už mají něco naléhavého na práci, protože bych jim přece mohla odvyprávět celý životopis hlavních postav a to není žádoucí. Hlavně moje mozaiková máma nenávidí hvězdnou bránu, ale to je dobře. Kdyby ji milovala stejně jako já, asi bych si to propříště rozmyslela. Ale tak už to prostě je.
Tak zas napřesrok

Katka :)

Jak se lyžák (ne)vyvedl

26. února 2012 v 14:49 | Katka |  Mé prodloužené já!
Ani mi nedošlo, že to přišlo tak nějak rychle. Nasedli jsme do autobusu a už se prostě jelo. No jo říkala jsem si "Lyžák v prváku je důležitá věc. To není jenom jako výlet na konci roku..." Samozřejmě padlo spoustu debat, jestli riskovat alkohol nebo raději držet příšerný týdenní půst. K oněm debatám jsem se samozřejmě nepřipojovala. Alkohol jde totiž tak nějak mimo mě. Nakonec naše třída ukázala charakter a jen kromě výjimek odolala pokušení.
Pomalu si zvykám na to, že čím jsem starší tím víc vnímám svět takový jaký je. Plný překážek a přetvářek, které jsou na povrchu krásné a uvnitř se chystají vybouchnout.
Na pokoji s námi naštěstí neskončila ona královna třídy, mimochodem vztahy mezi námi byste nejspíš nepochopili ani kdybyste byli z rodiny. Byla jsem štěstím bez sebe, ale podivovala jsem se, že pomluvy nejsou na denním pořádku jenom mezi povrchními lidmi. I fajn lidi někdy nedokážou říct člověku do očí, co si o nich myslí. Nejspíš jim to připadá jako velmi krásný způsob pomsty. Ano...opět to jde mimo mě. Já radši nepomlouvám, aby se to nemohlo obrátit proti mně. Já totiž raději nemluvím vůbec.
Nechápala jsem, kde se ztratilo to "porozumnění", které jsme si vybudovalí v sekundě na prvním lyžáku. Prostě se vypařilo a společné programy, velmi často končili fiaskem a špatnou náladou pořadatelů. Prostě už se začínáme vybarvovat každý jiným směrem. Ale to se dá pochopit. Tak jen budu čekat, až zase příjde další akce, kde znovu poznám, jak se vyvíjí atmosféra v naší třídě. Zatím budu jenom doufat, že to nebude ještě horší.
No abych se vůbec dokázala dostat k lyžování. Bylo to fajn, ale nikdy bych neřekla jaká je ta samomluva sviňa. Celou cestu dolů jsem se totiž snažila přesvědčit, že se nezabiju, že to přežiju a že když se dostanu na tom ledu po černé dolů bude ze mě mistr lyžař. Mistrem jsem se nakonec nestala, ale přežila jsem to ve zdraví, jen z menšími odřeninami v krku :)
(Možná se mi chce tak trochu zpátky)

Katka
 


Naivita se netrestá...

26. ledna 2012 v 15:27 | Katka |  Mé uvažování
Někdy si říkám, že lidi si myslí, že jsem naivní.
Ale já vím, vím, že jsou lidi, kteří moc rádi ubližujou, jenom aby dosáhli svého. Ale taky vím, že né všichni lidé jsou takový. Jsou i lidé, kteří se snaží se být ohleduplní, ale velmi často lidi zraňují a ani neví jak. Třeba ani neví, že to může bolet ani neví, že lidem to může vadit.
Jdu po zasněženém chodníku a další a další vločky se snašejí na má ramena. Vím, že mi je smutno, ale nevím, nedokážu si vysvětlit po kom....nebo vůbec kvůli čemu.
Vím, že lidi si myslí, že jsem looser, neřekli by to tak, ale je to jenom synonymum. Nikdy mi to nevadilo, já to věděla, ale někdy si říkám, že bych taky mohla být jako oni. Ale sama sebe už takhle radikálně asi nezměním. Možná ani nechce, ale potom...nad čím tady polemizuju?
Dnešní den stál za nic a hlavně, když jsem v tom psím počasí stála u zastávky sama. To je potom hodně špatné, jelikož když jsem sama, padají na mě v tomto období pochmurné myšlenky.
A v autobuse mi chyběla má vrba, která by mi ve správném okamžiku zanotovala Osudovou. Ano, právě proto byl dnešné den špatný, ale kdo ví? Možná se to ještě do večera při tom čtvrtku zlepší.

Jo a ty tam...leč se!
Mějte se líp.

Katka

Nemějte mi to za zlé....

20. ledna 2012 v 19:02 | Katka |  Mé prodloužené já!
Není to ani týden, co jsem chtěla psát článek. Měl začínat větou "Tak se zima konečně dostavila i k nám" a dneska už ani nemá smysl koukat na to jak ten spropadenej sníh znovu taje. A už to ani není sníh. Je to jen břečka soli a bláta.
Jestliže jste u mě už párkrát byli, jistě jste si všimli, že poslední dobou (posledním rokem) nějak zaostávám. Snažím se nevymlouvat na to, že i největší mistři mají tvůrčí krizi. Ale většinou toho hodně využívám.
Možná to není jen tvůrčí krizí, možná je to tím, že můj život se znovu začíná vracet do jednotvárných kolejí, ze kterých jsem se snažila vykolejit asi před dvěmi lety. Před dvěmi lety, co jsem se dostala do divadla.
Taky není žádný čas a kecy, kecy, kecy, a mám problémy s chámou. Což mě docela hodně štve, protože jsem vyzkoušela už skoro všechno. Veterinář, injekce, nový cvrčci. No ale, že halně začala žrát :)
Taky Vás štve, jak se poslední dobou skoro nic nedaří? Možná se dám trochu do sebe a příště budu trochu originálnější.
Promiňte za ty plky, ale budu se snažit...Nebo jsem prostě jenom dospělejší a tím i nudnější
Ona zima, která už není...
To to ještě nebyla břečka
Zima, tak jak by měla být
No jak jsem řekla...hlavně,že už jí chutná :) (A raději si vypněte zvuk. Jakmile jsem si to uvědomila bylo už po večeři :)
Doufejme, že jen ZATÍM, se mějte :)

Katka

Pro zamyšlení

18. prosince 2011 v 20:26 | Katka |  Mé uvažování
Ano jsem opět zpět. Obvykle nepíšu o věcech, které se dějou kolem nás všech ani nerada o tom čeho jsem nebyla svědkem a o čem vlastně nemůžu říct, jestli je to černé nebo bílé.
Nepředpokládám, že je nutné Vás seznamovat s tím, o čem chci psát.
Kdykoliv umře známá osobnost, nebo člověk, který byl pro naši republiku vlastencem a důležitým člověkem, je v naší zemi veliké pozdvižení.
Václav Havel nemohl být špatný člověk, protože nikdo nemůže být vyloženě špatný nebo dobrý. Z každého pohledu člověk vidí člověka jinak. Václav Havel se zasloužil za to, že naše republika pokročila vpřed. Je smutné, že největší poklony se sklánějí, když už člověk za ně nemůže říct díky....
Jelikož jsem nezažila ani starý režim ani převrat v roce 1989 nemůžu říct, co bylo lepší. Ale můžu s klidem napsat, že se stalo to, co se stalo. A všechno co se stalo bylo pro něco dobré. Bůhví, kde bychom teď byli. A myslím si, že už není čas plakat nad rozlitým mlékem.
Podívejte se na to takhle....zemřel člověk, takže opravdu není na místě vytahovat jeho staré zásluhy, i přestože toho máte na srdci tolik za co byste ho odsoudili.
Neberu vám váš názor, vlastně v této kauze zastávám roli Švýcarska, ale přece jenom... o mrtvých jen v dobrém.

Katka

Nezapomenutelné Španělsko

5. listopadu 2011 v 21:40 | Katka |  Mé prodloužené já!
Schválně píšu nezapomenutelné, protože ode dne, kdy jsem se vrátila domů, uběhly necelé dva měsíce a já na něj stále nezapomněla :).
Musím se taky přiznat, že tenhle článek jsem psala už jednou a jelikož bráchův počítač nevydržel nápor mých myšlenek (a to doslova), kleknul mi asi dvě fotky před dokončením mého pobouřeného článku. A tak teď už uklidněna ze ztráty tak obsáhlých dat znovu píšu.
Španělsko bylo nádherné, šílené, divné, divoké, horké, utahané, zajímavé, ještě zajímavější a musím uznat i někdy ponorkové :).
Nevím jestli mám tyhle ucházející fotky kazit zbytečnými plky o tom, jak jsme se krásně měli. V podstatě by tenhle článek vlastně o ničem jiném nebyl.
Promiň...já jsem si tě prostě nemohla odpustit. Ty jsi tak...tak... poetická :)
Co na to říct? Tohle byla prostě naše každodenní rutina.
Jen pro ty, co jsou ochotni otočit hlavu o 90 stupňů :)
Tohle jsem přece nemohla vynechat! Co by to byla za dovolená u moře bez palem.
Peňíscola...pěkná méně úmorná než Morella :)
Co říct?
Za tuhle vděčím kreativnímu oku mých "spolubydlících" :)
Tvrdě vydřená fotka! Tak si jí važte! Donutili mě vyjít asi 350 schodů!
Býčí aréna v ve Valencii (myslím).
Abych se ještě vyjádřila. Býčí zápasy odsuzuju. Jsem proti tomu, aby se býci zabíjeli jen ze srandy...protože ta to totiž vůbec není. Vtipném to příjde jen těm, co přišli o rozum.
Humus za 2 eura... výhodná cena!
El mercado central, najdete zde všechno. Snad kromě oblečení, hraček...Né vyjádřím se jasně. Najdete tady všechno jídlo.
Tohle jsem sem prostě nemohla nedat. Chudák Slizoun :(
Toto je jen důkaz šíleného vedra, ve kterém nás nepustili do moře...nenechali ležet na pláži! Oni nás tahali po vyprahlém městě!
Parádní klučina :) Co jim to asi sypal?
Vědecké muzeum, kde jsem si to...nečekaně s Michalem ( protože holky mě nemilosrdně opustili, někde v druhém patře :) užila naprosto parádně.
A to už jsme byli ve světě vody. Vážně už si nepamatuji, jak se to tam jmenovalo. Ale bylo to přenádherné.
Není co dodat...
V delfináriu jsme shlédli ty nejtalentovanější a nejvíce pro věc zapálené delfíny na světě. Nepřekonatelní :)

To by se vám určitě líbilo... no a docházejí mi slova pro krásu :)
To už byl poslední den a já jen melancholicky fotila všechno, co už u nás v Karviné nejspíš neuvidím.

Byl to přenádherný týden, který se nedá ani popsat a tak jsou tu jenom fotky a chabé pokusy o komentář.
Mějte se a dneska už vážně....dobrou noc.

Katka

Po dlouhé době....

5. listopadu 2011 v 19:04 | Katka |  Mé prodloužené já!
Je už tady listopad a já jsem se tu naposledy objevila s 1. zářím. Nevím, poslední dobou prostě nemám inspiraci ani chuť.
Jo no, holt škola je úmorná.
A tak jsem se rozhodla vám to vynahradit. Možná jsem trochu sebestředná, ale chtěla bych znát váš názor na tuhle slohovku. Moc se mi nevyvedla, ale jak říkám, poslední dobou mě opouští originalita.

Můj první dospělý krok v životě. Nedokázala jsem si tuhle volbu jinak vyložit.

Stála jsem sama před obrovskou budovou. Ta autoritativní majestátnost z ní přímo sálala a já najednou dostala obrovský strach. Na chvíli jsem se otočila zpátky k zastávce. Hned jsem se ale zastyděla. Já jsem byla vždycky srab.Ale dneska, dneska jsem si slíbila, že se to prostě nějak zvládne. Urovnala jsem si sukni, narovnala si límeček u košile a položila ruku na kliku. K mému překvapení se nic nestalo. Zanedlouho už jsem stála v dlouhé chodbě, kde proudili davy lidí. Jak já jsem jim v tu chvíli záviděla. Tak ráda bych už měla svůj první den za sebou.

Přistoupila jsem k informační tabuli, obklopené nejspíš stejně starými dětmi. Nikoho jsem nepoznávala.

Možná právě proto mi tento krok připadal tak dospělý….protože jsem se sem vydala sama. Nikdy jsem se nedokázala odpoutat od mé nejlepší kamarádky a teď to najednou bylo všechno jenom na mě. Sama v nové škole, ve škole, kde jsem se ztrácela.

Snažila jsem se najít své jméno. Studovala jsem to tam docela dlouho a snad ze samé nervozity jsem se nikde nenašla. Rozhodla jsem se tedy jít s davem

Ten mě nakonec dovedl až do třetího patra.Znovu jsem stála v dlouhé předlouhé chodbě. Sluneční světlo sem dopadalo jen z pootevřených dveří třídy nalevo. Nejspíše zamýšlené bílé stěny lemující chodbu, již byly zšedlé starobou školy, ale něčí šikovné ruce to tu celkem hezky vyzdobili. To mi dodalo odvahy.

Přišourala jsem se ke dveří a pomaličku otevřela. Vešla jsem dovnitř. Ke mně se zvedly desítky párů očí. Musela jsem být červená jako rajče. Ve třídě bylo ticho a ty nevinně vypadající tváře měly stejně nervózní výraz jako já. Usadila jsem se do druhé lavice v prostřední řadě. Nikdo se už na mě nedíval. Všichni už znovu měli své vlastní myšlenky. Odložila jsem si svůj batůžek na zem a přidala se k ostatním….dumala jsem nad tímto vším. Bylo ticho jen někteří šťastlivci si potichu vyměňovali názory.

Rozrazili se dveře a do nich vešla dívka. Měl dlouhé hnědé vlasy a velmi inteligentní vzezření. Na nose měla naražené brýle a pod paží si nesla černou bundu. Vlastně byla celá v tmavém oblečení. Zděsila jsem se. Jediné volné místo už bylo jen vedle mě. Nikdy jsem neuměla mluvit s cizími lidmi, styděla jsem se a jednoduše jsem z toho byla vždycky vystresovaná. Dívka dopadla vedle mě na židli, podívala se na mě a usmála se. Očividně jí vůbec nevadilo, že se na ní všichni dívají. "Ahoj" pozdravila mě dětským, ale vyrovnaným hlasem. "Ahoj" špitla jsem si skoro pro sebe a zvedla k ní oči. Čekala jsem, že takhle naše konverzace skončí."Máš strach?" zeptala se. Co ji mám na to říct? Byla to trošku nemístná otázka, ale já se jí zhostila se vším všudy. "Ani ne…"zalhala jsem. Musím jí tu snahu nějak oplatit. "Ehm…a co ty?" co jiného jsem ještě mohla říct? "Ani né…já jsem se sem i těšila" odvětila a narovnala si halenku. Snad možná čekala, že ještě něco řeknu, ale nestalo se. A tak jsme až do konce přestávky mlčely. Já s pocitem sebelítosti, že jsem si zkazila svůj první pokus o nové kamarádství a její myšlenky jsem si mohla jen představovat.

Zazvonilo. Všichni zpozorněli. Dlouhou dobu bylo jen ticho. V tu chvíli se pomalu otevřely dveře a dovnitř vstoupila profesorka. Znělo jen šoupání židlí a pojednou už všichni stáli v pozoru. Pamatuji si, že mi to přišlo strašně legrační a tak mi na rtech pohrával úsměv.

První hodina na nové škole s novými lidmi a novými profesory. Ale najednou jsem prostě cítila, že to tak má být a že to nakonec přece jenom bude fajn.

A je. Nikdy jsem už potom nezalitovala svého dětského-dospělého rozhodnutí. Našla jsem si kamarády. S Katkou, jak jsem se později dozvěděla, jsem se nakonec skamarádila. Vytvořila si pověst "té tiché", ale nikdy mi to nevadilo. Nikdo si mě za to moje podivínství naštěstí nedobírá a tak jsem tady šťastná. Šťastná, že se mi to všechno přece jenom povedlo.

Doufám, že se s vámi brzo uvidím s novými tunami nápadů.
No a vpodstatě dobrou noc....

Katka

Skupinoví gambleři

15. října 2011 v 22:18 | Katka |  Mé uvažování
Je posedlá celá naše rodina. Nevím...prostě to tak nějak samo přišlo, respektive... přilepilo se to nejdřív na taťku.
Ani byste nevěřili, jak je soutěžení vlastně nakažlivé a když se ti jednou poštěstí vyhrát byť jen jednu "hloupou" flaschku, myslíte, že můžete zdolat svět.
Tak strašně bych chtěla vyhrát nějaké ty pěníze, abychom nemuseli počítat každou korunu... Jsou to celkem dosti dobře vydřené peníze a všechno se zdá dražší a dražší. A tak se najednou celá rodina zapojuje do soutěží a her. Musím uznat, že nám to poslední dobou docela hezky vychází.
Panebože vždyť to ale nemůže trvat věčně! Až se jednou s tím štěstím střetneme na půli cesty, bude zase všechno jak bylo dřív.
Utěšuju se jen tím, že zdaleka není všechno ideální. Právě se mi jaksi zhroutil můj milovaný notebook. Prostě dostal záchvat, blikal a chrčel, jako by už mě neměl nikdy pozdravit svým naučeným "Vítejte!". A tak se tady plácám, jak kapr bez vody a snažím se dostat myšlenky z hlavy v pravidelných srozumitelných větách.
Vím, vím ten článek je tak nějak hatla patla, ale od té doby, co jsem se přidala k těm autorským blogům není co napsat. Ále, co napsat by bylo, ale jak říkám je to hatla patla.

Navíc už jsem nejspíš jaksi někde ztratila to moje krátké originální střevo.
Našla jsem svou famózní čepici!
A to co jsem chtěla jsem stejně nenapsala, no jo jsem prostě ubožák...
Brou...

Katka

O čempak to asi bude?

1. září 2011 v 20:26 | Katka |  Mé uvažování
Tak jsem jenom ležela. Nevěděla jsem proč bdím už skoro 2 a půl hodiny, ale když jsem šla spát v 10:00 začínalo mi být divné, že o půlnoci stále civím do stropu.
Přemýšlela jsem jaké to asi bude. Polemizovala jsem o nastávajícím dni. Jak půjdu do divadla, co si nakonec vezmu za kostým a jestli se nám vůbec vyvede rozvrh.Těšila jsem se na ně. "Co si asi vezmu na sebe? A mám vůbec vyžehlené ty kalhoty? Tašku jsem si vyprala...jen ať mi do rána uschne" Taky jsem přemýšlela nad Španělskem a co se tam asi stane...jestli do té doby stihnu uzdravit svůj zákeřný kašel. Brácha mě v noci potěšil "Ty jsi sice škaredá...ale zase jsi hubená". Wow....no asi bych měla být šťastná aspoň za něco.Asi mě chtěl potěšit, chudák. Prostě jsem byla nervózní a stále jsem si nechtěla přiznat ten jediný opravdový důvod.
Byly jsme domluvené a ona stejně nepřišla, já se jako blázen mačkala v autobuse. Říkala jsem si : Tak jsme se domluvily a ona tam pak bude čekat.. Stejně tam nebyla.
Nevadí...všechno už je to stejně v háji... celé prázdniny, odpočinek a volný čas.
Můžu to shrnout, lidi? Dnešek byl pro mě divnej den... Jsem "prasátko" a sedím u okna s tím samým človíkem jako minulý rok. Nestěžuju si...ba přímo...jsem nadšena :) Ale přece jenom, všechno to hodím za hlavu a asi se do toho všeho pustím s plnou parou.
Už jen aby byla sobota.
A dle jejího přání jsem jí koupila oteplováky :)

Lidi!.......................je prvního září!!!
Katka

Kam dál