V jeskyni.A nebo ne?!

16. května 2010 v 13:32 | Katka |  Moje tvořivé mozkové buňky
Asi jste to čekali,že se něco takového stane, ale já jsem na to byla připravená.Začala jsem šmátrat někde pod opaskem neoprénu.Hned vedle spousty hadiček s přívodem vzduchu jsem ji našla.Popadla jsem ji a rychle jsem hledala spínač.Možná až moc rychle.Baterka,kterou jsem se snažila rozepnout,se mi vyšmíkla a v ruce mi po ní zůstala jen krátká šňůrka."K sakru"z úst mi vyšlo jen pár bublinek,které jako by se rozplynuly v černé tmě.Šmátrala jsem pod sebou,ale baterka byla už příliš nízko na to abych ji stihla chytit.Jen jsem doufala,že dno nebude na mě moc hluboko.
Vydala jsem se tedy po stopách baterky.Než jsem se dostala ke dnu,připadalo mi to jako dlouhé hodiny.Konečně jsem se dotkla tvrdého podkladu.Kamínek,který jsem chytila do dlaně,se mi téměř hned rozdrolil pod prsty.Baterka však pod mou rukou nebyla.Tak to zkusím kousek vedle.Fuj co to bylo?Písek,kamínky,písek,kamínky,řasy,plast,kamínky.Počkat,plast?Vrátila jsem se o kousek zpátky.A byla tam.Zmocnila se mě příšerná radost,že znovu uvidím věci kolem sebe.
Popadla jsem ji a zapnula knoflíkem.Rázem bylo všechno jasnější.Živočich,který byl vyplašený mou neočekávanou návštěvou ,se teď choulil v bezpečí své ulity.Světla,ale nebylo příliš.
I přes mou malou katastrofičku jsem se rozhodla pokračovat dál do jeskyně.
Kvůli případným zvířátkům dole na dně jsem se přidržovala stropu.Tím víc mě ale překvapilo,že nade mnou tvrdý podklad najednou zmizel a já jsem se mohla nadechnout i bez dýchacího přístroje.Stále jsem se snažila něčeho přidržovat a baterkou si svítilna cestu.Přes římsu jsem se vyšvihla nahoru a udělala první krok.
Byla jsem v jeskyni.Z obrovských krápníků na zem dopadala voda.Jakmile kapka dopadla, rozprskla se a vydala takový podivný zvuk.Jako bych vůbec nebyla v uzavřené jeskyni ,ale na louce,kde se zvuk šířil jinak.Jakmile jsem našla stěnu jeskyně,sunula jsem se podél ní.
Ruce pojednou ale hmátly do prázdna a moje stabilita,založená jen na stěně jeskyně se zlomila a já jsem sebou hodila do mechu.
Byl to vůbec mech?Stébla trávy se mi zařezávaly do rukou.Nebyla jsem v jeskyni.Stromky a keře se opíraly o mé ramena a nad hlavou mi foukal vlahý větřík.Vlasy ze kterých odkapávala voda,pomalu usychaly.
Až v tu chvíli mě napadlo jestli jsem se neutopila,nebo nepraštila do hlavy a teď se někde v jeskyni pomalu dusím halucinacemi.Tohle přece nemůže být pravda.
Nejvíc mě ale štvalo,že tam,kde jsem se zrovna nacházela byla noc.Neviděla jsem nic.Ani jak to tady vypadá ,ani co tady žije.Jen jsem se modlila,že to něco nebude hladové.
Rozhodla jsem se proto,že počkám.Na co ale?Než se rozední?Co když se tady nikdy nerozední?Je tady vůbec pravděpodobné,že vyjde slunce?John mě bude určitě hledat.Vrátit se a vzít ho s sebou?Ne to určitě ne.Nevěděla jsem proč,ale někde v hlouby duše jsem nechtěla,aby mě John nenašel.V mokrém neoprénu,který jen pomalu ztrácel ze své vlhkosti se špatně čekalo a tak minuty ubíhaly ,jako hodiny a hodiny,jako dny.Nakonec mě zima a ospalost uvedly do neklidného spánku.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama