Červenec 2010

Dav vypadá celkem vyrovnaně

27. července 2010 v 19:16 | Katka |  Mé uvažování
Udivuje mě,že lidé,kteří převážně pobíhají na tomto webu,jsou celkem vyrovnaní,pokud jde o téma homosexualita.Co se děje?Ještě před rokem se to všude hemžilo názory..."Nemají právo na společný život" nebo "Je to strašně divné,rozhodně by se s tím neměli chlubit".
Pokud jde o mě ano patřím k věšině.Ale patřila jsem k ní už když jsem se dozvěděla co to ta homesexualita je.
Vlastně je to strašlivě podobné normálním vztahům.Jeden  pár je za holku,druhý za kluka.Však jak by jste se chovali,kdyby například váš bratr byl gay nebo sestra lesba?Pohlíželi byste na ně ,jako že je neznáte,nebo byste je podporovali a snažili se je chránit před okolním většinou krutým odsuzováním.
Druhým problémem,který se řeší je jestli by homosexuálové mohli adoptovat děti.To je zase trochu něco jiného.V tomto témtu jsem trochu rozpolcená.Vždyť může vyrůstat dítě normálně s dvěma matkama nebo dvěmi otci?Ožehavá skutečnost.V normálních rodinách matky s dcerami řeší intimní věci dospívání,oblékání.Otci jsou zase na pomoc se sporty a s tím aktivním životem.A když matka nebo otec chybí,chybí taky kousek zkušeností.Zkušeností,které jsou do normálního života potřeba.Nevím jak bych se cítila třeba já.Mít dva otce tak věci okolo toho,by bylo hodně trapné rozebírat to byť s jedním z nich.Na druhé straně bych jim to přála.Né tady nebudu dělat konečné rozhodnutí,protože být v parlamentu,zdržuji se hlasování.Buď podpořím dobrou věc,nebo ....


Katka XD

Překvapení z probuzení

25. července 2010 v 12:39 | Katka |  Moje tvořivé mozkové buňky
Při tom se mi zdál sen.Sen,který nebylo možné očekávat.
Znovu jsem seděla na molu a čekala.Nevěděla jsem na co.Neseděla jsem tam sama,vedle mě se choulila malá dívenka.Zlaté kudrnaté vlásky se jí vlnily skoro do půlky zad.Držela mě za ruku a pečlivě sledovala každý pohyb mého obličeje."Víš co se děje?"podívala se na mě zvláštním chytrým způsobem,který byste od dítěte nemohli očekávat.Můj výraz se změnil v nechápavý."Víš co se děje?"opakovala svou otázku.Nečekala na odpověď jen pustila mou ruku
a usmála se.Odhalila své mléčné bíle zoubky.Napřáhla se ke skoku a zmizela ve vodě
.
Tak můj sen skončil.Dále jsem se už nevyspala,mé podvědomí se totiž chtělo dozvědět,co to mělo znamenat.
První ranní paprsky se rozlévaly po mém těle a vysušovaly poslední kapky vody.Když se vyškrábaly až k mému obličeji,otevřela jsem oči.Chvíli jsem byla zmatená,přesně tak jak lidé bývají,když se objeví na neznámém místě.Najednou na mě dolehly důsledky včerejšího dne.Byla jsem tak strašlivě nezodpovědná,ale ještě více zvědavá,co je za tou jeskyní.Představovala jsem si Johna,jak teď někde tráví čas zatopený výčitkami,že mě nechal,že dopustil abych zůstala sama.Zvedla jsem svou starostmi zavalenou hlavu ze země a chystala se k odchodu.
Aniž bych postřehla jakýkoliv jiný zvuk než tiché šumění,došla jsem až ke stěně.Šum však nepatřil tichým vlnkám.Ochmatávala
jsem okraje stěny její ,avšak nikde jsem nenašla ani stopu po tom,že by se tam měl nacházet rozlehlý oceán.Ten, ke kterému jsem ještě včera pociťovala nechuť a za který
bych nyní zaplatila cokoliv,abych zahlédla aspoň vlnku,zrnko písku.Avšak nikde nic.
"Pitomá,pitomá…"šeptala jsem si.Pomalu se však šepot měnil v křik.Z bezmoci jsem začala škrábat tvrdou skálu kolem sebe.Docílila jsem však jen sedřených prstů a polámaných nehtů.Z nedostatku síly na další přihlouplé pokusy jsem se svalila na zem.Svěsila hlavu a snažila se uklidnit.Protírala jsem si spánky dlouhými táhlými pohyby.
Neměla jsem tedy jinou možnost.Až teď jsem si uvědomila to,proč jsem se sem včera snažila dostat.Průrva,která zaplňovala jeskyni chabým světlem a která se stala jediným východem ,byla tak akorát velká,aby se jí provlékl dospělý člověk.Šouravým krokem po kluzké zemi doprovázena jen zvukem tříštících se kapek,jsem postupovala až k ní.Jakmile se mé oči dostali až ke škvíře zaplnilo je rudé světlo.
Na obzoru se tyčily dvě oranžové kopule zahalující krajinu do zvláštních odlesků barev. Nad nimi se tyčil obrovský polokruhovitý měsíc blednoucí s nastávajícím dnem.Až teď jsem zjistila odkud pochází neustávající šum.K zemi se snášely jemné kapičky a vířily lístky keříků a květin.Udivilo mě,že jsem nikde ani koutkem oka nezahlédla stromy.Ty majestátní ,kyslík dávající obry. Nikde nic nenasvědčovalo tomu,že by zde něco mělo žít.Rostliny se sice měli k světu,dokonce vyzařovaly jakousi nepopsatelnou energickou touhu, ale i přesto jsem si všimla až mrtvolné krajiny.Ptáci,zvířata,ba ani hmyz zde nebyl k vidění.Hrůza,která mě společně s tímto místem polapila byla čím dál nesnesitelnější.
Tichým přešlápnutím jsem se prosoukala ven.
Přes klenbu stále ještě se táhnoucí od skály na mě nemohly.Měla jsem nutkavou potřebu se jim vysmívat.Moje mysl se nejspíš už začala snažit vyrovnávat se s nedostatkem komunikace.Kapky se mě nemohly ani dotknout.Po tváři mi přeletěl jemný úsměv.Kapičky,setinky vody se dostávaly na mou tvář a rozdýchávaly v ní horkost.
Nevím jak dlouho jsem tam seděla a jen tiše vnímala mokré divadlo.Podivovala jsem se zvláštním barvám květin ,tomu že poprchávalo z čistě modré oblohy i nezvyklé tichosti začínajícího dne.
Něco nepopsatelného mě však nutilo k pokračování dále.Chtěla jsem zjistit zda dál,pokud tedy nějaké dál bylo.Po chvíli mi ale došla jedna věc.Nejsem na zemi.Nemůžu být.Ty dvě,dvě obrovské koule na
obzoru nemohly být nic jiného než slunce udržující květiny a keře na živu.A zvířata.Existuje na zemi místo.Jediné místo,kde by bylo tak mrtvo jako zde?
Nic z toho ale nepotvrzovalo to,že bych byla na nějakém jiném místě nebo dokonce na jiné planetě.Taky to však nepotvrzovalo to,že můj mozek byl ještě zdravý.Jestli jsem se pomátla nebo zbláznila,klidně si můj kreativní mozek vymyslet tuhle scenérii.

PS:Hodně přemýšlím o tom nepokračovat v psaní,protože si myslím,že už to není ono....Mohu znát váš názor.
Katka XD

Nenaplněná...

23. července 2010 v 21:04 | Katka |  Mé prodloužené já!
Jelikož pocity lze vyjádřit lépe,když jsou čerstvé,pížu už teď.Teď kdy mám pocit nenaplněnosti.Nechápu to.Kdysi jsem o tom četla v knihách,připadalo mi to jenom stále omývaný tačátek sladkých románků.Nevím  jestli jsem se o tom už zmiňovala,ale jsem jejich odpůrcem(kromě Stmívání samozřejmě :).Tohle se přece nikdy nemůže stát.Aby kluk nosilholce do postele snídani a oddaně ji miloval až do smrti.Když se rozhlédnete kolem sebe,zjistíte,že takové pohádky se již nedějí.Někdy je ale pěkné si tak posnít a zapřemýšlet,jaké by to bylo.Právě tam jsem se dostala,do možnosti všechno zvážit a představit si,co by kdyby.Jsou prázdniny,s rodinkou se vyvaluju u bazénu a jsem obklopená kámoši a přátely...měla bych být šťastná ne?Tak proč to tak neí?Proč mám pocit,že něco chybí a já nevím co?Možná je to jen další projev mé směšně dlouhé puberty,možná vážně něco postrádám,ale jsem si jistá,že to jentak nezjistím.
Z dovolenky :)

It´s not easy.... :)
Díky za to co jste mi dali...za vše nejspíš :) A vy víte komu to patří
Katka XD

Smutnit či se radovat?

6. července 2010 v 19:37 | Katka |  Mé uvažování
Ach Krutomluv....když vyslovím nebo jen napíšu tohle jméno,mám pocit,že celý blogařský svět se otřásá.Netuším proč...proč je toto jméno tak obávané a jelikož já jsem jeho "krutovládu" nezažila,nemohu posoudit.Jen jsem zjistila a přivykla k názoru,že jeho názory jsou strašlivě obdivuhodné.Ano měl pravdu....proč živit ty blogy,které jsou jen něco jako paraziti.No promiňte mi tohle slovo,ale jak jinak vyjádřit to,jak někdy až nechutně kopírují cizí výtvory nápady a názory?
A proto se ptám.Mám být ráda nebo být smutná,že jsem to nezažila?Však jeho ortel mohl padnout i na můj blog.Blog,který jsem se snažila zahrabat,zarabat hluboko někde tady,aby se na něj zapomnělo.Jo...přiznávám se.Vedla jsem blog,na kterém byly jen zkopírované hlouposti a přiznávám se k tomu,že se za to hrozně stydím.Jakmile jsem,ale objevila  autorský blog,blogy s názory a životy,hned jsem si ten svůj smazala.
Ten můžu dodat jen to,že je mi líto,že je pryč.Když tu byl,udržovalo se to tu všechno tak nějak v rovnováze.Když ale teď pohlédnete na ty hádky,které se kolem tohohle tématu vedou,je jasné,že nikdy neskončí a že vždycky tu bude ta jedna otázka.

Co s kopíráky a těmi druhými?
A jelikož začínám být moc naštvaná,protože tady nejou dát obrázky,tak si budete muset vystačit s tou hromadou písmenek.
Pozn.Obrázky jsou vlastní z vlastního foťáku z vlastních prázdnin.Mimochodem...koho to zajímá...užívám si :)

Katka X?



Tak dlouho...

2. července 2010 v 12:56 | Katka |  Mé uvažování
To se tak jednoho dne mořím doma nudou,nohy někde v okně a přemýšlím o blbostech.A napadlo mě....Nohy jsou vlastně mnohem věrnější než někteří lidé.Jasně,právě teď bych pochopila,kdybyste klikli na ten podivný křížek v rohu a už se tu nikdy neukazovali.Je to však pravda.
Dál

I přes všechno to,co se může podít tak nožky jsou si pořád věrné,jelikož jistě chápou,že jedna bez druhé nemůžou normálně pracovat.
Kéž by to tak bylo i u lidí.V jednu chvíli jsou tak šťastní,že už sehnali někoho do páru,někoho,kdo by pochopil,jak se ten druhý cítí.Zanedlouho je však ten druhý omrzí a v takovýchto chvílích vznikají hádky,rozvody ba i horší věci.
Není to sice můj případ,já šťastně přežívám společně s oběma rodiči v neustálých hádkách,které pak vyústí v to,že já se musím cítit provinile.Ale jak říkám jsou to jen malicherné hádky ,u kterých je jasné,že za pár hodin jsou fuč a nikdo si na ně ani nevzpomene.Jen někdy mamka prohodí mezi větou"Ale je ti to líto ,co"
Někdy bych chtěla být jen tou končetinou,která plandá člověkům u těla a přesouvá ho jen z místa na místo,protože bych měla zaručeného druha na celý život.

Katka XD