Prosinec 2010

Je srna dostačujícím vzorem?!

7. prosince 2010 v 16:28 | Katka |  Mé prodloužené já!
Podle mě je vzor dost důležitým mezníkem mezi typy období v našem životě. Jen si představte, žijete v lese a celý svůj život nepoznáte nikoho, komu byste se měli aspoň v nejmenším podobat. Sem tam zahlédnete srnku, jak tam někde v houští ukusuje trávy a veverku jak šplhá po stromech. A nevíte,jak byste se měli chovat vy.
Pokud jde o mně, já svůj vzor vždycky měla...V mých "miminkovských letech" jsem strašně obdivovala Ferdu mravence. Ani jsem nevěděla proč... prostě se mi strašně líbilo, jak si ráno u zrcadla uvázal šáteček a vyběhl ven pomáhat lidem.
Později jsem začínala vyrůstat z kreslených postav a začala přesidlovat na lidské vzory. Abych pravdu řekla nikdy se mým idolem nestal nikdo známý...typy Selena Gomez a Justin Bieber ani neberu v potaz. Většinou jsem se chtěla podobat Harrymu Potterovi... což mě nejspíš ovlivnil jeho obrovský plakát na dveřích.(Ten je sice taky hodně známý, ale není živý...v podstatě se to nuluje)
A stále spěji vzhůru a stále se zdokonaluju. Teď už se mi začínají líbit lidi, které dobře znám a o kterých vím, jaký život žijí. Taková Selena Gomez může na první pohled vypadat super skvěle a super šťastně. Taky to, ale nemusí být pravda (Což neříkám, že není). V různých chvílích mám různé vzory.

V hereckém ohledu...bych se chtěla strašně podobat divadelním hercům...jmenovitě Ron Weasley ze Seguelu (Asi je to přidělaný nějakým kouzlem-skvělá improvizace :). No není pravda,že mnohem větší umění je, když to člověk ze sebe vydá a není to nijak upraveno? Co je to pak za talent, když v televizi nejdřív milionkrát klapne klapka, potom to tak pěkně ostříháte, přidáte tam nějaké ty efekty a hudbu....a máte z toho počítačovou hru.

V životním ohledu bych se asi chtěla...samozřejmě jen z určitých stran podobat třeba babičce...Klidný život v domečku u nohou pejsek, spokojený manžel a 2 živé zdravé děti...Tohleto je ideální život, mně naprosto dostačující...

Poslední dobou, jako by témata týdne vymýšlela naše učitelka češtiny...Tady je tedy úvaha z mého slohového sešitu.(Berte ohledy :)

Kdo je mým vzorem?
Vždy jsem s babičkou vycházela, jako s hodně dobrou kamarádkou.Stala se dámou celé rodiny a to už jen díky tomu, že se strašně ráda obléká. Kdykoliv k tomu má přílěžitost snaží se mě dovézt na cestu správné ženy.
Lákají ji novinky a ráda všechno zkouší.Ona je vlastně moje modernější babička.Ale né, že by nebyla správná.Když mi mamka zakázala bonbónky, hned jsem věděla za kým zajít a zůstávalo to jen mezi náma.
Jó to ona umí. Musím říct, že nejlépe poradí ona. Taky dokáže skvěle utěšovat a vyhrabávat z depresí.Nejraději zůstává v okruhu svých nejlepších přátel a rodiny. Moje babi se ráda baví, ale pokud by si měla vybrat, dozajista by zvolila procházku přírodou. Když zrovna nutně nemusí pobývat doma odjíždí s dědou na chatu do Beskyd. Říká, že kdyby ji v Karviné nic nepoutalo, rovnou vy se odstěhovala od smogu k ránům provoněným čerstvým vzduchem.
Ještě donedávna ji od venkova dělila je práce. Teď už práci nenavštěvuje a plně si užívá důchodu a mladších spoluvnoučat.
Pokud jde o její koníčky, tak o těch jsem se nikdy moc nedozvěděla. Ona má clekově kolem sebe ráda estetično a k věcem přistupuje někdy až s šílenou trpělivostí.Zahraničení to je přesně hobby, které se k ní ve všech ohledech hodí.Má moc pěknou zahradu a jarní procházky v ní se vždycky nesou v pohádkovém duchu.
Život jí přichystal nelehkou cestu, ale když se zdálo, že už by to ani nemohlo být lepší, trochu se to zvrtlo, ale ona to zvládla a už je zase skoro zdravá.
A proto ji obdivuju, protože to zvládla.Ona nemusela chtít, ale udělala to.Babička je prostě jedinečným vzorem, kterému bych se chtěla v mnoha ohledech podobat.

KatkaXD

Já a sporty

4. prosince 2010 v 15:52 | Katka |  Mé prodloužené já!
Už jsem se někdy zmínila o tom, že se z celého srdce bojím létajících předmětů? Zejména ostrých věcí a míčů.Tato moje fóbie se většinou projevuje, když sedím v bráně a proti mě se řítí do hry zapálená hokejistka s hokejkou v ruce.
Povětšinou se modlím v duchu, ale když už je míček až příliš blízko křičím na své obránce ať už přece něco udělají. Vždycky mám pocit,že když už se někdo do mého teritorea strefí,dostanu to nejlépe mezi oči. Nemělo by to být v pravidlech? "Za strefení protihráče dva trestné góly dolů..."Pche...stejně bychom nevyhrály. A to já na pravidla celkem slušně dávám.Když překročím někdo můj osobní prostor a s tou máchající věcí se přiblíží míň jak na metr vyháním je z brankoviště a všemožně se snažím chytit míček.To se taky někdy může vymstít a já už to pochopila.
Jedno už vím jistě...do brány už nevlezu...a nikdy už nebudu hrát proti Kikině...dostala jsem do holeně!