Duben 2011

Výběr vhodné zvířeny

15. dubna 2011 v 21:48 | Katka |  Mé prodloužené já!
Naším konkurzem prošlo bezpočet zvířat.... malých i velkých. Některé jsme zavrhávali hned a některé se krásně nabízely...pořiď si mě. Jako první šla z kola ven všechna chlupatá stvoření.
Začalo mě to děsit, když se začali možnosti ztenčovat, když nám nakonec zbyl jen hmyz a plazi. Pavouka jsem nechtěla, protože ti mě ve snech topili v kádích už dříve. Had se zase nezamlouval mému bratrovi, který měl nepochopitelný strach o svůj krk.
Začala jsem teda realizovat svůj dávný dětský sen. Nikdo z toho nebyl vůbec nadšený...přece jenom další hladový krk navíc by jen zhoršoval soužití v tomhle už beztak malém bytě. Musela jsem se nakonec smířit se strašilkou... a to jsem musela mamce odpřísáhnout, že se jí nedostane na oči. Přestala jsem doufat v lepší zítřky a tak jsem si sháněla krabice, aby se mému novému zvířátku dobře spalo.
Jednoho dne jsem v televizy zahlédla krásné stvoření. Znala jsem ho z vyprávění, z televize, z obrázků. Byl to chameleon.
Jak jinak...nikdo nedůvěřoval mé odhodlanosti. Jenomže já jsem odhodlaná byla. A tak asi 3 dny po mém skvělém nápadu bylo doma připravené terárko a už jen čekalo na svého obyvatele. Den na to už se můj malý chamík proháněl po novém domově.
Respektiva byla to chamička...pojmenovala jsem ji podle sebe (nehledě na ostré protesty rodiny) Amálka. Teď jí je něco přes měsíc...je krásná a bude mít dlouhý život. Tak to určitě bude. Jak je to fajn. A jeden další splněný sen je za mnou. Tak nějak mi to všechno vychází.
Všichni jsou najednou z chamíka nadšení a nemůžou se na něho vynadívat. Pořád ho tahají ven a nedokážou si přiznat, že ten vynikající nápad jsem přece jenom dostala já.....
(hloupej, hloupej, hloupej.... tam nahoře maj zase nějaký problém. Dětišky...obrázky prozatím nebudou! Byly by, ale nebudou )

Neotvírejte si na rodiče pusu...mohli by vám v ní najít kaz...

12. dubna 2011 v 18:32 | Katka |  Mé prodloužené já!
Ano...donutili mě, abych absolvovala zkoušku mého kardiostimulačního systému a tak jsem se s nevelkou radostí vydala k zubaři. Za všechno ovšemže mohl můj táta. To on dostal ten super nápad.
Někdy si říkám jestli jsem sama takovej strašpytel...řeknu bojím se zubaře a v momentě na mě všichni koukaj jak na debila. To to nedokážete pochopit? Jsem vyklepaná jen když tu hnusnou zašedlou barabiznu vidím a vy po mě chcete abych tam chodila v klidu a vysmátá. Našla jsem fígl, jak zůstat "v pohodě"...sluchátka totiž velmi efektivně dokáží odvrátit jakýkoliv "hluk".
Sedím v čekárně, oči mi těkají z nápisu NELEPTE ZUBNÍ NÁHRADY SEKUNDOVÝM LEPIDLEM! na vysmátého chlapce držící v ruce pastu s Bobříkem "Budete mít zoubky jako perličky". Zděšena se zastavuji přímo pod dveřmi ordinace. Ne že by z pod nich tekly proudy krve, ale předložka se chlubí paradoxním nápisem WELCOME- vítejte. V tu chvíli jsem si říkala, jestli se nám náhodou nesmějí....myslím, že jsem nebyla od pravdy daleko.
Čekala na mě tam...na puse měla tu hnusáckou roušku, pod kterou jí pocukával úsměv..."Posaď se už na tebe čekám. Zvu tě na své křeslo...bude to jízda." Úsměv se jí zvětšoval. *Asi umřu* říkala jsem si a pomalu jsem vypínala mozek, abych vůbec neomdlela. Nakonec mě pustila s tím, že tam nic nebylo...na jejím obličeji se zračilo zklamání a tak jsem se jí vysmála přímo do obličeje. Takhle skončila moje slavná návštěva zubaře...a já jsem se cítila, jak po rajském plynu. Šťastná ale bylo mi šoufl....

Katka

Najít si prince přes internet?

2. dubna 2011 v 17:59 | Katka |  Mé uvažování
....a žít spolu šťastně až navěky /forever/....V dnešním světě chce mít člověk hned všechno za sebou...první lásku ve školce. Pusu v třetí třídě a chození už v šestce. Jestli tahle doba není nějak momentálně pohnutá. A neubrání se jí ani ten největší a nejzapřísáhlejší jedinec. Čili ani já...chtěla jsem být zamilovaná, protože o tom všichni mluvili a tak jsem si vytáhla tu největší slaďárnu a zkoušela si zamilovat se do toho svalnatého chlapa na obrazovce. *Co to se mnou je?* říkala jsem si hledě na obrazovku. Ten chlap byl naprosto příšerný, nehledě na to, že se na něho sápaly tuny holek.
Řekla jsem si podívám se po někom ve škole. (Jen pro srovnání, bylo mi asi 9) První kluk, co mi padl do noty byl takovej tlouštík, moc se mi nelíbil...ani jsem se s ním neznala, ale naivně jsem doufala, že když se na něj budu dlouho dívat, že se zamiluju. Nestalo se ... A tak jsem přestala hledat.
Abych se ale dostala k tématu...já jen tak na témata týdne nepíšu, ale když ta moje pomatená hlava má vlastní názor, proč taky "nepohoršit" pár kolemjdoucíh?
Já tedy velmi dobré zkušenosti s kluky přes internet nemám. Pokud jsem chtěla nějak najít společný rozhovor, sesypalo se to už při "A máš kluka?" A toto byly rozhodně jedny z těch lepších otázek...ti starší už přitvrzovali. A jak jsem sem ze začátku šla s úmyslem pohoršit, tak si říkám, že to sem radši psát nebudu. Sami si dokážete představit, co po mně asi chtěli. Ptali se mě jestli nemám chuť a já totálně nechápala na co bych měla mít chuť. V ten den jsem se ještě zeptala mamky... dostala jsem zaracha a vypla mi celý počítač. Ani mi neřekla, proč to udělala a neodpověděla na mou otázku "Na co bych teda měla mít chuť".
Osobně bych se nikdy s člověkem přes internet nesešla, ani kdyby byla na fotce sebekrásnější. (Abych pravdu řekla, tak lidi říkají, že se ani nechytám na krásnější typy...což má ale každý jiný vkus) Nevedl by mě k tomu strach, ale na takovýhle kluky já mám vlastní názor. Copak je tohle důkaz mužnosti, sednout si na internet, vyfotit si svaly, vyslat posly do světa a čekat kolik rybek se chytne? Dovoluji si ale podotknout, že můj první kluk mi dal kopačky asi po 2 dnech chatování, kdy odešel se slovy, "Promiň, ozvala se jiná" a to prosím přes alíka...bylo mi 8...a jmenoval se Brutus. Pche jak mi to teď příjde tak strašně legrační...jako správná holka jsem mu udělala žárlivou "mileneckou scénu" a už se neozval...nikdy...

Katka