Listopad 2011

Nezapomenutelné Španělsko

5. listopadu 2011 v 21:40 | Katka |  Mé prodloužené já!
Schválně píšu nezapomenutelné, protože ode dne, kdy jsem se vrátila domů, uběhly necelé dva měsíce a já na něj stále nezapomněla :).
Musím se taky přiznat, že tenhle článek jsem psala už jednou a jelikož bráchův počítač nevydržel nápor mých myšlenek (a to doslova), kleknul mi asi dvě fotky před dokončením mého pobouřeného článku. A tak teď už uklidněna ze ztráty tak obsáhlých dat znovu píšu.
Španělsko bylo nádherné, šílené, divné, divoké, horké, utahané, zajímavé, ještě zajímavější a musím uznat i někdy ponorkové :).
Nevím jestli mám tyhle ucházející fotky kazit zbytečnými plky o tom, jak jsme se krásně měli. V podstatě by tenhle článek vlastně o ničem jiném nebyl.
Promiň...já jsem si tě prostě nemohla odpustit. Ty jsi tak...tak... poetická :)
Co na to říct? Tohle byla prostě naše každodenní rutina.
Jen pro ty, co jsou ochotni otočit hlavu o 90 stupňů :)
Tohle jsem přece nemohla vynechat! Co by to byla za dovolená u moře bez palem.
Peňíscola...pěkná méně úmorná než Morella :)
Co říct?
Za tuhle vděčím kreativnímu oku mých "spolubydlících" :)
Tvrdě vydřená fotka! Tak si jí važte! Donutili mě vyjít asi 350 schodů!
Býčí aréna v ve Valencii (myslím).
Abych se ještě vyjádřila. Býčí zápasy odsuzuju. Jsem proti tomu, aby se býci zabíjeli jen ze srandy...protože ta to totiž vůbec není. Vtipném to příjde jen těm, co přišli o rozum.
Humus za 2 eura... výhodná cena!
El mercado central, najdete zde všechno. Snad kromě oblečení, hraček...Né vyjádřím se jasně. Najdete tady všechno jídlo.
Tohle jsem sem prostě nemohla nedat. Chudák Slizoun :(
Toto je jen důkaz šíleného vedra, ve kterém nás nepustili do moře...nenechali ležet na pláži! Oni nás tahali po vyprahlém městě!
Parádní klučina :) Co jim to asi sypal?
Vědecké muzeum, kde jsem si to...nečekaně s Michalem ( protože holky mě nemilosrdně opustili, někde v druhém patře :) užila naprosto parádně.
A to už jsme byli ve světě vody. Vážně už si nepamatuji, jak se to tam jmenovalo. Ale bylo to přenádherné.
Není co dodat...
V delfináriu jsme shlédli ty nejtalentovanější a nejvíce pro věc zapálené delfíny na světě. Nepřekonatelní :)

To by se vám určitě líbilo... no a docházejí mi slova pro krásu :)
To už byl poslední den a já jen melancholicky fotila všechno, co už u nás v Karviné nejspíš neuvidím.

Byl to přenádherný týden, který se nedá ani popsat a tak jsou tu jenom fotky a chabé pokusy o komentář.
Mějte se a dneska už vážně....dobrou noc.

Katka

Po dlouhé době....

5. listopadu 2011 v 19:04 | Katka |  Mé prodloužené já!
Je už tady listopad a já jsem se tu naposledy objevila s 1. zářím. Nevím, poslední dobou prostě nemám inspiraci ani chuť.
Jo no, holt škola je úmorná.
A tak jsem se rozhodla vám to vynahradit. Možná jsem trochu sebestředná, ale chtěla bych znát váš názor na tuhle slohovku. Moc se mi nevyvedla, ale jak říkám, poslední dobou mě opouští originalita.

Můj první dospělý krok v životě. Nedokázala jsem si tuhle volbu jinak vyložit.

Stála jsem sama před obrovskou budovou. Ta autoritativní majestátnost z ní přímo sálala a já najednou dostala obrovský strach. Na chvíli jsem se otočila zpátky k zastávce. Hned jsem se ale zastyděla. Já jsem byla vždycky srab.Ale dneska, dneska jsem si slíbila, že se to prostě nějak zvládne. Urovnala jsem si sukni, narovnala si límeček u košile a položila ruku na kliku. K mému překvapení se nic nestalo. Zanedlouho už jsem stála v dlouhé chodbě, kde proudili davy lidí. Jak já jsem jim v tu chvíli záviděla. Tak ráda bych už měla svůj první den za sebou.

Přistoupila jsem k informační tabuli, obklopené nejspíš stejně starými dětmi. Nikoho jsem nepoznávala.

Možná právě proto mi tento krok připadal tak dospělý….protože jsem se sem vydala sama. Nikdy jsem se nedokázala odpoutat od mé nejlepší kamarádky a teď to najednou bylo všechno jenom na mě. Sama v nové škole, ve škole, kde jsem se ztrácela.

Snažila jsem se najít své jméno. Studovala jsem to tam docela dlouho a snad ze samé nervozity jsem se nikde nenašla. Rozhodla jsem se tedy jít s davem

Ten mě nakonec dovedl až do třetího patra.Znovu jsem stála v dlouhé předlouhé chodbě. Sluneční světlo sem dopadalo jen z pootevřených dveří třídy nalevo. Nejspíše zamýšlené bílé stěny lemující chodbu, již byly zšedlé starobou školy, ale něčí šikovné ruce to tu celkem hezky vyzdobili. To mi dodalo odvahy.

Přišourala jsem se ke dveří a pomaličku otevřela. Vešla jsem dovnitř. Ke mně se zvedly desítky párů očí. Musela jsem být červená jako rajče. Ve třídě bylo ticho a ty nevinně vypadající tváře měly stejně nervózní výraz jako já. Usadila jsem se do druhé lavice v prostřední řadě. Nikdo se už na mě nedíval. Všichni už znovu měli své vlastní myšlenky. Odložila jsem si svůj batůžek na zem a přidala se k ostatním….dumala jsem nad tímto vším. Bylo ticho jen někteří šťastlivci si potichu vyměňovali názory.

Rozrazili se dveře a do nich vešla dívka. Měl dlouhé hnědé vlasy a velmi inteligentní vzezření. Na nose měla naražené brýle a pod paží si nesla černou bundu. Vlastně byla celá v tmavém oblečení. Zděsila jsem se. Jediné volné místo už bylo jen vedle mě. Nikdy jsem neuměla mluvit s cizími lidmi, styděla jsem se a jednoduše jsem z toho byla vždycky vystresovaná. Dívka dopadla vedle mě na židli, podívala se na mě a usmála se. Očividně jí vůbec nevadilo, že se na ní všichni dívají. "Ahoj" pozdravila mě dětským, ale vyrovnaným hlasem. "Ahoj" špitla jsem si skoro pro sebe a zvedla k ní oči. Čekala jsem, že takhle naše konverzace skončí."Máš strach?" zeptala se. Co ji mám na to říct? Byla to trošku nemístná otázka, ale já se jí zhostila se vším všudy. "Ani ne…"zalhala jsem. Musím jí tu snahu nějak oplatit. "Ehm…a co ty?" co jiného jsem ještě mohla říct? "Ani né…já jsem se sem i těšila" odvětila a narovnala si halenku. Snad možná čekala, že ještě něco řeknu, ale nestalo se. A tak jsme až do konce přestávky mlčely. Já s pocitem sebelítosti, že jsem si zkazila svůj první pokus o nové kamarádství a její myšlenky jsem si mohla jen představovat.

Zazvonilo. Všichni zpozorněli. Dlouhou dobu bylo jen ticho. V tu chvíli se pomalu otevřely dveře a dovnitř vstoupila profesorka. Znělo jen šoupání židlí a pojednou už všichni stáli v pozoru. Pamatuji si, že mi to přišlo strašně legrační a tak mi na rtech pohrával úsměv.

První hodina na nové škole s novými lidmi a novými profesory. Ale najednou jsem prostě cítila, že to tak má být a že to nakonec přece jenom bude fajn.

A je. Nikdy jsem už potom nezalitovala svého dětského-dospělého rozhodnutí. Našla jsem si kamarády. S Katkou, jak jsem se později dozvěděla, jsem se nakonec skamarádila. Vytvořila si pověst "té tiché", ale nikdy mi to nevadilo. Nikdo si mě za to moje podivínství naštěstí nedobírá a tak jsem tady šťastná. Šťastná, že se mi to všechno přece jenom povedlo.

Doufám, že se s vámi brzo uvidím s novými tunami nápadů.
No a vpodstatě dobrou noc....

Katka